V naší rodině jsme (co si já pamatuji) měli vždy nějakého knírače. U babičky černou střední kníračku Dášu, u nás černého malého knírače Danýska a teď „pepřatou“ střední kníračku Ruby…

A jak jsme k naší holčičce vůbec přišli? Po smrti Danýska (30.11.2011) jsem věděla, že to doma bez psa dlouho nevydržíme. Začala jsem se tedy rozmýšlet a hledat po internetu… Chtěla jsem především dobrého parťáka, který bude mít podobnou povahu jako já, abychom si rozuměli, psa pro běžný život i nějaký ten sport. Že to bude knírač, jsem po dosavadních zkušenostech, věděla téměř okamžitě. Černého jsem nechtěla, aby nám nepřipomínal Danýska, chtěla jsem knírače středního, aby to byl „pořádný kus psa“, fenku, o kterých jsem se dozvěděla, že jsou učenlivější a mazlivější a (po předchozích zdravotních problémech Danýska) samozřejmě psa s průkazem původu. S taťkou jsme vybrali tři chovatelské stanice středních kníračů pepř a sůl, kde měli právě narozená štěňátka. Některé byly blíž, jiné dál, ale nejvíce nás zaujala CHS Alarm Beskyd na druhé straně republiky. V této chovatelské stanici se štěňátka z vrhu R narodila 18.11.2011. S paní chovatelkou - paní Lenkou Fajkusovou, jsme si napsali několik desítek e-mailů a k mé radosti prošli „výběrovým řízením“. 


Ve středu 11.1.2012 našel den D a my si jeli do Frýdlantu nad Ostravicí pro naši holčičku. Mamka se sestrou to nevěděly, takže to byla „tajná akce s překvapením na konci“. Holkám jsme předem udělali prezentaci s fotkami rodičů štěňátek a všech sourozenců, kde bylo napsáno, že jedno z nich bude naše. U paní chovatelky jsme si mohli vybrat ze dvou volných fenek. Pořád si hrály, zlobily starší psy, běhaly za námi a když se nechaly ulovit, mazlily se. My si s taťkou mezitím poslechli vše potřebné a řekli jsme si s paní chovatelkou co jak plánujeme. Nakonec jsem si, jako naši budoucí členku rodiny, vybrala fenku s růžovým obojkem (mimo jiné také proto, že se dvakrát vyčůrala na noviny – doma jsme rychle poznali, že to byla jen náhoda) a, jak jsme se záhy dozvěděli, se zajímavým jménem Reklama. Podepsali jsme smlouvu, fence aktivovali čip, zaplatili a převzali očkovací průkaz. Ještě jsme si chvíli povídali a obdivovali starší psy, po chvíli jsme se rozloučili, nasedli do auta a čekala nás více než tříhodinová cesta domů. Po cestě vše probíhalo bez problémů, holčička spala, něco kousala nebo koukala z okna. Udělali jsme tři "čůrací" přestávky a holčička se vždy rozběhla okouknout okolí. Když jsme se blížili do Kvasin, zavolali jsme mamce, ať se podívají na notebooku na vytvořenou prezentaci. Tím se holky dozvěděly, co vezeme „za poklad“. Po prvním setkání zněla první věta naší mamky: „No, hezká...a kdy ji vrátíme?“ Vymýšleli jsme jméno a „Ruby“ mamce přišlo jako to pravé. První dny u nás doma probíhaly skvěle - Rubinka nekňučela, nestýskalo se jí a venčit se venku se naučila taky docela brzy. Překvapení přišlo až později, kdy začala přeskakovat plůtky, rozbíjet vázy a květináče, okusovat kytky, pelech a nábytek, kakat do vany,...

Rubinka si nás okamžitě zamilovala a my jí. Brzy se stala právoplatným členem rodiny, naším zlatíčkem, který nás doprovází na všech našich cestách a mým středem vesmíru. Je to moje kamarádka a parťačka, která (i když občas udělá něco nečekaného) je nejlepší kníračka pod Sluncem. Chci s ní zkusit všemožné aktivity a prožít nezapomenutelné chvilky v našem společném životě! Nemíříme vysoko, ale daleko!